Prosinec 2007

Samopal vzor 58

30. prosince 2007 v 0:22 | Čičin |  Útočné pušky
Samopal vz. 58
Útočná puška systému J. Čermáka, celkovým uspořádáním mechanismů podobná sovětskému systému Kalašnikov, mající však nejen originální konstrukční rysy, ale i stopy individuálního konstruktérského rukopisu téměř všech součástek. Nejoriginálnější je uzamykací mechanismus. Tvoří jej kývavá závora, blokující závěr a odemykání v okamžiku výstřelu zařízením k odvodu plynů.
Varianty jsou vz. 58 P (pevná pažba), vz. 58 V (sklopná pažba) a teď se vyrábí ještě vz. 58 Pi ( o něco kratší a je přizpůsoben k přidělání optiky)
Původ: Československo(Česká republika)
Ráže: 7,62 mm
Délka: 820 mm
Hmotnost: 3,14 kg
Kapacita zásobníku: 30 nábojů
Úsťová rychlost: 800 m/s
Hlední dálka: 800 m

P-08

29. prosince 2007 v 23:15 | Čičin |  Revolvery, pistole
P-08
Konstruktérem pistole byl Georg Luger. Pistole má kloubový závěr a krátký zpětný pohyb hlavně. V roce 1900 byla pistole Parabellum v ráži 7,65 mm zavedena do výzbroje ve Švýcarsku. V roce 1901 bylo tisíc kusů dodáno do USA a v následujícím období vzniklo velké množství modelů a variant. OD roku 1902 byla pistole vyráběna nejen v ráži 7,65 mm, ale i 9 mm, s různě dlouhými hlavněmi, různými hledími. Od roku 1902 má hlaveň čtyři drážky místo dřívějších šesti a došlo i k dalším konstrukčním změnám v roce 1905 byla listová pružina v rukojeti nahrazena šroubovou pružinou.V roce 1904 byla pistole Parabellum přijata do výzbroje německého válečného loďstva a v roce 1908 do výzbroje německé armády.Za první světové války vznikl tvz. námořní vzor s hlavní dlouhou 150 mm a tvz. dělostřelecký vzor s hlavní dlouhou 200 mm, dodávaný též s bubnovým zásobníkem na 32 nábojů. Další varianty se lišili různými typy pojistek, hledí a podobně, některé exempláře byly vybaveny nástavnou pažbou a mohly se používat jako lehká karabina. Výroba pistolí Parabellum pokračovala i po první světové válce a dokonce i po druhé světové válce. Zbraň si získala velkou oblibu pro vysoké bojové kvality, spolehlivou konstrukci, vhodné držení v ruce i pro další přednosti a v různých obdobích byla ve výzbroji nejen v Německu a Švýcarsku, ale i v Holandsku, Řecku, Bulharsku, Finsku, Portugalsku. Ukořistěné zbraně používali i příslušníci našeho protifašistického odboje.
Původ: Německo
Ráže: 9 mm "Parabellum"
Délka: 223 mm
Hmotnost: 850 g
Kapacita zásobníku: 8 nábojů

Signální pistole Walther

29. prosince 2007 v 22:30 | Čičin |  Revolvery, pistole
Signální pistole Walther
Německá armáda zavedla koncem roku 1926 do své výzbroje signální pistoli firmy Walther, která prakticky kopírovala starý vzor 1907. Po osmi letech dostala signální pistole hlaveň zkrácenou z 232 mm na 155 mm. Tato nová zbraň se označovala jako Heer 1934. Roku 1937 jí vystřídaly pistole stejných rozměrů, ale s podstatně nižší hmotností a vyráběny byly z hliníkové slitiny, povrchově eloxované. Tento model se nazýval Heeres Model. Tento model dodávaly firmy Walther, Erma a Bernard Berghaus ve velkých sériích. Od poloviny války se vzhledem k nedostatku surovin tyto pistole vyráběly ze zinkové slitiny ZETAL.
Signální pistole měla klasickou Konstrukci se sklopnou hlavní ovládanou pákou před lučíkem a s jednočinným mechanizmem a vnějším kohoutem. Hliníkové pistole ( Heeres Model ) se vyráběly s drážkovou hlavní jako bojové pistole ( Kampfpistole ) pro vystřelování různých druhů granátů, včetně kumulativních protitankových. Pro tuto roli se doplňovaly sklopnými mířidly a ramenní opěrkou.
Původ: Německo
Ráže: 26,5 mm
Délka: 247 mm
Hmotnost: 720 g
Počet nábojů: 1

Mosin M39

29. prosince 2007 v 21:17 | Čičin |  Pušky, samopaly
Mosin M39
Konstrukčním základem všech finských pušek a karabin byl ruský systém Mosin. Měly ale odlišná mířidla, celou soupravu i pažbu, která měla pistolovou rokojeť.
Původ: Finsko
Ráže: 7,62 mm
Délka: 1190 mm
Hmotnost: 4,5 kg
Kapacita nábojové schránky: 5 nábojů
Úsťová rychlost: 750 m/s
Hlední dálka: 2000 m

Slovníček

27. prosince 2007 v 1:33 | Čičin |  Druhá světová válka
Třetí říše
Německy Drittes Reich. Označuje období, kdy v Německu vládl národní socialismus, tedy od 24. března 1933 do 8. května 1945. Nacistické Německo se samo nazývalo Třetí říší v návaznosti na bismarckovu druhou říši (od roku 1871) a první Svatou říši římskou (existovala do roku 1806). Chtělo se tak ztotožnit s údajně lepší minulostí
Führer
Vůdce. Titul Adolfa Hitlera v nacistickém Německu.
Hitlerjugend
Nacistická mládežnická organizace založena roku 1926. Byla vojensky organizována a sloužila k výchově správných árijců. Členství bylo od roku 1939 povinné.
Árijec
Podle nacistické rasové teorie, osoba čisté německé krve. Árijci se vyznačovali světlou barvou kůže, zrzavými nebo blond vlasy, nízkým lebečním indexem a světlou barvou očí. Termínem neárijec byli označováni židé, částeční židé ale i příslošníci ostatních neněmeckých národů.
Antisemitismus
Odpor a nenávist k židům, případně jejich diskriminace.
Gestapo
Zkratka pro Geheime Staatspolizei (tajná státní policie). Gestapo především sloužilo k potlačování hnutí odporu. Používalo velmi brutální metody vyšetřování
Euthanasie
Ve významu používaném nacisty, cílená likvidace fyzicky, psychicky, či mentálně postižených lidí.
Ghetto
Vyhrazené město nebo část města sloužící pro koncentraci židů. Zpravidla pouze přestupní stanice na cestě do táborů smrti. V Čechách například Terezín.

Hermann Göring

26. prosince 2007 v 22:39 | Čičin |  Klíčové osobnosti
Narodil se v Rosenheimu v Bavorsku v rodině právníka a v době první světové války vstoupil do pěšího pluku, léčil se pro artritidu. Využil svého vlivu a stal se stíhacím pilotem, proslavil se jako jedno z německých stíhacích es s 22 sestřely na kontě. V roce 1939 se stal předsedou říšského výboru pro národní obranu a byl jmenován Hitlerovým nástupcem. Plánoval využití Luftwaffe v taženích do Polska, Norska a Francie. V roce 1940, když Hitler povýšil dvanáct generálů do hodnosti polních maršálů, Göring obdržel jedinečnou hodnost Reischsmarshalla ( říšského maršála ). To znamenalo vrchol jeho kariéry. Posléze jej oslabilo požitkářství a mnohem ambicióznější nacisté, jako byli Himmler, Bormann, Goebbles a Speer, jej začali obcházet a zmenšovat jeho vliv. Během norimberského procesu byl shledán vinným a odsouzen ke smrti. Katovi se však vyhnul tím, že 15. října 1945 spolkl kyanid.

Čeští legionáři v Itálii

26. prosince 2007 v 22:15 | Čičin |  První světová válka
Získat podporu Itálie o samostatnosti Čechů a Slováků na území Rakouska-uherska nebylo jednoduché. V Itálii žilo před 1. světovou válkou pouze několik stovek Čechů a Slováků.
Italský národ má však vůči Čechům a Slovákům nedůvěru. Považuje je za občany Rakouska, ke kterému má znepřátelený vztah. Až válečné roky ukážou, že zájmy Italů, Čechů a Slováků jsou stejné.
Přes obecnou nedůvěru koncem roku 1916 vzniká organizace několika italských opozičních politiků pod názvem "Výbor pro československou samostatnost". Členové výboru, zejména E. Skodnik, G. Scarpy a F. Spady, se podíleli na propagaci československé otázky mezi italskou veřejností. Výbor udržoval styky s Československou národní radou a podílel se na výstavbě československých jednotek v Itálii.
Začátkem roku 1917 byl českým a slovenským zajatcům přidělen tábor Santa Maria Capua Vetere u Neapole. Tam byl 17. ledna 1917 založen Čs. dobrovolnický sbor, v čele kterého stál J. Čapek.
Čs. zajatci se hlásili do italských bojových jednotek s cílem vytvořit v nich postupně vlastní československé jednotky. Vzorem pro ně byly hrdinské činy československých výzvědčíků ("Esploratori Cecoslovacchi"), kterým se podařilo již do italského sboru vstoupit a kteří byli velmi kladně hodnoceni. Italská vláda však vznik našich jednotek odkládala a povolila jen vytvoření pracovních praporů pro vojenské účely. V souvislosti s italskou porážkou při Caporettu v říjnu 1917 a diplomatickým přičiněním generála M. R. Štefánika bylo docíleno významné události - dne 21. dubna 1918 bylo italskou vládou povoleno zřízení Čs. vojska v Itálii. Jeho velitelem byl jmenován generál A. Graziani.
Při jednáních s předsedou italské vlády V. E. Orlandem o zřízení čs. legií v Itálii M.R. Štefánik řekl: "Nežádám od Vás nic víc než povolení našim lidem zemřít za jejich ideály."
V Itálii tak vzniká Československá divize ve složení 31., 32., 33. a 34. čs. střelecký pluk, později v září ho doplňuje i 35. střelecký a 39. výzvědný pluk. Slavnostní přehlídky připravenosti československé divize se v Organu zúčastňuje kromě generála Diaze i italský král Vittorio Emanuele III. Dne 24. května 1918 byl v Římě na náměstí Pizza Venezia československým legionářům za přítomnosti významných osobností slavnostně předán bojový prapor vyšitý římskými dámami.
V polovině srpna 1918 byla čs. divize přesunuta na frontu do prostoru mezi Gardským jezerem a řekou Adiží. Odpovědnost za tento prostor československé legionáře zavazovala. Úsek Altissimo byl totiž jedním z nejdůležitějších bodů fronty 1. armády. Československá divize zde vystřídala italské alpinisty a zahájila svou bojovou činnost. Velké boje svedla u masivu Monte Baldo za udržení kóty Doss Alto. Při obranné a útočné činnosti zemřelo 7 mužů a 1 190 jich bylo zraněno. Bohužel při této operaci také padlo 5 legionářů do rakousko-uherského zajetí. Čtyři z nich byli neprodleně dne 22. 9. 1918 ve Via Prabi poblíž Arca popraveni.
Českoslovenští legionáři se zúčastnili také bojů na Piavě, na hoře Montello, bojů u Monte di Garda, ve Val Bella, Cima Tre Penzi, Cima Cada, Passo Tomale a Monte Assolone. Kde prožili těžké bojové situace.
Do legií v Itálii bylo zařazeno téměř 20 000 mužů, z nichž 3500 padlo. Několik desítek z nich přišlo o život potupnou popravou poté, co padli do nepřátelského zajetí.

Rudolf Hess

26. prosince 2007 v 20:06 | Čičin |  Klíčové osobnosti
Během první světové války sloužil ve stejném pluku jako Hitler. Pak byl příslušníkem freikorpsu. Byl sveden Hitlerovým řečnickým uměním a v roce 1920 vstoupil do NSDAP. V roce 1923 se zůčastnil mnichovského puče a pak byl společně s Hitlerem uvězněn v Landsbergu. V roce 1932 byl jmenován předsedou ústřední politické komise strany. Když se Hitler dostal k moci, stal se zástupcem vůdce, a v červnu 1933 říšským ministrem bez portfeje. V roce 1935 se stal nadřízeným všech vyšších nacistických funkcionářů. Avšak už před rokem 1939 začínala jeho hvězda pohasínat. Na jedné straně je zastiňovali generálové a admirálové, na straně druhé Himmler a Göring. Začal se cítit odcizený Hitlerovi a vyloučený z centra moci. Jeho loajalita k Hitlerovi jej přivedla v květnu 1941 k letu do Velké Británie, chtěl si tak znovu upevnit vliv u vůdce. Po válce byl odsouzen na doživotí a ve vězení ve Špandavě údajně spáchal v roce 1987 sebevraždu.

Reinhard Heydrich

26. prosince 2007 v 17:41 | Čičin |  Klíčové osobnosti
Narodil se v Halle v Sasku 7. března 1904 jako syn zakladatele Hallské konzervatoře. Mezi ostatními nacisty vynikal neobyčejnými intelektuálními schopnostmi, stejně tak byl i vynikajícím sportovcem. V roce 1922 vstoupil jako kadet do námořnitstva, sloužil pod velením Canarise, jenž na něj měl neobyčejný vliv. Avšak v dubnu 1931 byl jednou mladou dívkou obviněn z nečestného jednání a z toho, že ji přivedl do jiného stavu. Byl postaven před čestný důstojnický soud, shledán vinným a propuštěn ze služby u námořnitstva. Zasnoubil se s Linou von Ostenovou a ona jej přivedla k nacismu, do řad NSDAP vstoupil v roce 1931. Lina požádala o pomoc Fredricha Karla von Ebersteina, aby se za něj přimluvil u Himmlera. K jejich setkání došlo 14. června 1931 a Himmlera setkání potěšilo a zaujalo. Rozhovor byl krátký a vedl k jasnému závěru : "Chci v SS založit informační a tajnou službu a hledám do ní specialisty. Pokud se domníváte, že můžete tuto řídící funkci vykonávat, napište mi tady na papír svoji představu, jak by služba podle vás měla fungovat. Dávám vám na to dvacet minut." Jeho pozoruhodné organizační schopnosti, naprostá bezohlednost, intenzivní antisemitismus a nordický vzhled byly evidentní. Poté, co vybudoval SD, stal se v roce 1936 i šéfem SIPO ( bezpečnostní policie skládající se z gestapa a kriminální policie). 27.9. 1939 stanul v čele nově zřízeného Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA), čímž ve svých rukou soustředil obrovskou moc. Byl přímo zodpovědný za teror proti odpůrcům nacismu v Německu a okupovaných územích, byl pověřen i přípravou konečného řešení židovské otázky. Heydrich v SS udělal velkou a rychlou kariéru a v září 1941 se stal zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě. V roce 1942 byl českými parašutisty vyslanými z Británie zavražděn.

Paul Joseph Goebbles

20. prosince 2007 v 13:58 | Čičin |  Klíčové osobnosti
Byl jeden z nejvyšších nacistických představitelů a válečný zločinec, byl říšským ministrem propagandy, zmocněnec pro vedení totální války, říšský velitel domobrany a jeden z nejbližších spolupracovníků Adolfa Hitlera. Hitler ho ve své závěti určil svým nástupcem ve funkci říšského kancléře, jímž byl jeden den. Goebbels byl znám svým zapáleným, energetickým slovním projevem a přesvědčivým antisemitismem. Goebbels získal r. 1921 titul na Univerzitě v Heidelbergu na základě doktorské práce o romantickém dramatu 18. století; pak šel pracovat jako novinář a později jako bankovní úředník a vyvolávač na akciové burze. Rovněž psal romány a divadelní hry, ale nakladatelé je odmítali. Goebbels přišel do styku s nacistickou stranou v roce 1923 během francouzské okupace Porúří a r. 1924 se stal členem. Byl jmenován Gauleitierem (místním vůdcem strany) za Berlín. V této pozici plně uplatnil své schopnosti propagandy v boji proti místním socialistickým a komunistickým stranám pomocí nacistických novin a polovojenských oddílů SA. Do roku 1928 vystoupal ve stranických řadách mezi ty nejpřednější členy strany. Po převzetí moci nacisty v roce 1933 byl jmenován ministrem propagandy. Jedním z jeho prvních činů byl příkaz k pálení knih židovských a protinacistických autorů na náměstí Bebelplatz a pokračoval získáním plné moci nad veškerými informačními výstupy v Německu. Po jeho jmenování jeho útoky proti německým Židům dále přitvrdily a kulminovaly za "Křišťálové noci" v roce 1938, prvního neomezeného pogromu, který nacisté rozpoutali. Jako jeden z prvních a nejzapálenějších zastánců války dělal Goebbels vše co bylo v jeho moci, aby připravil německý národ na vojenský konflikt velkého rozsahu. Během druhé světové války zvyšoval svou moc a vliv pomocí proměnlivých spojenectví s jinými nacistickými vůdci. Koncem roku 1943 se válka stala pro mocnosti Osy katastrofou, ale to Goebbelse jen pobídlo ke zintenzivnění propagandy apelem na německý národ, aby přijal myšlenku totální války a totální mobilizace. Goebbels zůstal s Hitlerem až do samého konce v Berlíně, a po vůdcově sebevraždě zastával místo posledního kancléře Třetí říše - ačkoli jen na jeden den. Ve svých posledních hodinách dovolil své ženě Magdě zabít jejich šest mladých dětí. Krátce poté Goebbels a jeho žena spáchali sebevraždu.

Heinrich Himmler

20. prosince 2007 v 13:42 | Čičin |  Klíčové osobnosti
Byl ustaven do funkce zástupce velitele SS a v lednu 1929 se stal říšským vůdcem SS. V té době velel přibližně 1000 mužů a SS stále ještě tvořily součást SA. Himmler postupně pracoval na osamostatněni SS od SA. Když se Hitler stal v lednu 1933 říšským kancléřem, byl Himmler jmenován mnichovským policejním prezidentem. Tato napohled nenápadná funkce mu umožnila postupně získat kontrolu nad celou německou policií, vyjma Pruska. Ale nakonec roku 1936 dosáhl kontroly nad celým německým policejním aparátem. Himmler zasvětil svůj život expanzi SS, jimž se věnoval v mnoha ohledech. Patřila k nim i z peněz SS financovaná výzkumná organizace Ahnenerbe. Dohlížel na tajnou činnost gestapa, ze kterého učinil organizaci, jež svoje pařáty roztáhla po celé okupované Evropě. Měl na starosti síť koncentračních táborů, navíc se v roce 1943 stal ministrem vnitra. V roce 1944 byl jmenován velitelem Záložní armády. Týden před Hitlerovou sebevraždou se pokusil o jednání o kapitulaci Německa. Hitler se o jeho zradě dozvěděl a zbavil jej všech funkcí. V květnu 1945 byl Himmler zajat Brity, prokousl ampulku s kyanidem a zemřel.

Podělte se o rozum..

19. prosince 2007 v 22:58 | Čičin |  Vaše názory
Zde pište své přání, připomínky a taky jen tak pokecejte

Úvod...Jak to tenkrát začalo

19. prosince 2007 v 12:58 | Čičin |  Prusko-rakouská válka
Válce "Němců s Němci" předcházel velkoněmecký sen o sjednocení německých států pod nadvládou pruského království. Politická střetnutí vlád Rakouska a Pruska vyústila v průběhu roku 1850 v přímou konfrontaci , která hrozila na sklonku roku přerůst ve válečný konflikt. Záminka k přímému konfliktu se našla brzy. Rakouský guvernér okupovaného Holštýnska podmaršálek Gablenz se chystal udělit tomuto státečku relativní samostatnost. Nový pruský kancléř Otto von Bismarck, něco takového nemohl připustit. Pruská vojska Holštýnsko obsadila i přez protesty rakouské vlády u Spolkového sněmu ve Franfurtu nad Mohanem. Na stranu habsburské monarchie v čele s císařem Františkem Josefem I. se postavila německá království Sasko, Bavorsko, Hanoversko, Hessensko, Bádensko a Würtembersko. Pruský král Vilém I. získal pro vytvoření druhé fronty na jižní rakouské hranici Viktora Emanuela I., krále sjednocující se Itálie a příslib Ruska, Anglie a Francie o zachování neutrality. Rakousko tak bylo sevřeno do kleští. Připravovaná válka mezi Rakouskem a Pruskem měla rozhodnout o vedoucím postavení v tzv. Německém spolku a byla také jedním z ářčáářpředpokladů pro pozdější sjednocení německých států. V té době už byl připraven náčelníkem pruského generálního štábu generálem Helmutem von Moltke důkladný operační plán k napadení rakouských zemí. Po naprostém ochlazení vzájemných vztahů vtrhla v noci z 15. na 16. června 1866 pruská vojska do Saska a Hanoverska. Saský královský dvůr se svým armádním sborem ustoupil do Čech. Prusové slavili první vítězství a pokračovali za svým cílem porazit habsburskou monarchii. 22. června vstoupily první pruské jednotky do Slezka a 23. června začal postup I. armády pruského prince Bedřicha Karla do Čech u Žitavy a Labské armády vedené generálem Herwarthem von Bittenfeld od Drážďan k České Lípě. II. pruská armáda pod vedením korunního prince Bedřicha Viléma překročila hranice ve třech proudech na Náchodsku a Trutnovsku až 26. resp 27. června 1866. Válka začala!

Bitva u Svijan

19. prosince 2007 v 12:56 | Čičin |  Prusko-rakouská válka
Bitva u Podolí (u Svijan)
Podvečerní a noční boj mezi rakouskou brigádou generálmajora Poschachera (pěší pluk č. 30 a 34 a prapor polních myslivců č. 18) od I. armádního sboru generála jízdy Clam-Gallase a pruskou 15. a 16. brigádou od 8. divize IV. armádního sboru generálporučíka Horna proběhl 26. června 1866. Stalo se tak poprvé, co Prusové obsadili bez boje Turnov a velitel pruské I. armády princ Bedřich Karel vydal 8. divizi rozkaz postoupit od Sychrova k Přepeřím. Největší boje probíhaly od 19:30hod u mostu přez Jizeru v obci Podolí, kde 13. setnina pěšího pluku č. 30 zaujala postavení a bránila přístupové cesty. Přestože byla vyslána do Svijan další setnina téhož pluku, Prusové Jizeru přebrodili 600 metrů proti proudu, obešli rakouská postavení a obsadili nedalekou hospodu. Plukovník Bergou, velící Poschacherově brigádě, vyslal ihned 18. prapor polních myslivců a dalších 7 setnin pěších pluků č. 30 a 34, kterým se podařilo hospodu i most dobýt zpět a dále vypudit nepřítele z obce. Okolo 22. hodiny byli na okraji obce Příšovice Rakušané zadrženi a obráceni k ústupt dvěma prapory nepřítele 31. a 71. pěšího pluku. V tu dobu přijel do Podolí velitel I. armádního sboru generál Clam-Gallas a vydal rozkaz k nasazení dalších dvou brigád I. armádního sboru. Po příchodu prvních posil však byl vydán nový rozkaz, tentokrát k ústupu z Podolí, protože nepřehledná situace v nočním čase nedávala naději na úspěch.
Brigáda generálmajora Poschachera ztratila v tomto boji 33 důstojníků, 1 015 mužů. Pruské ztráty byly v porovnání zanedbané, 12 důstojníků a 118 mužů.

Bitva u Trutnova

19. prosince 2007 v 12:55 | Čičin |  Prusko-rakouská válka
Bitva u Trutnova
Rakouská Severní armáda pod vedením polního zbrojmistra Ludvíka von Benedek postupovala od Olomouce do východních Čech. X. armádní sbor podmaršálka Ludvíka von Gablenz vyrazil v časných ranních hodinách 27. června 1866 ze svého postavení mezi Jaroměří a Dubencem směrem k Trutnovu. Jako první vyrazila brigáda plukovníka Mondla (pěší pluk č. 10 a 24 a prapor polních myslivců č. 12). V 8:30hod obsadila Mondlova brigáda výšiny jižně od města Trutnov - Šibeník, Jánský vrch a Chmelnici. Na její levé křídlo se zařadil 2. dragounský pluk, který ustupoval ze svého postavení od Královce a Petříkovic před pochodujícím pruským I. armádním sborem generála Adolfa Bonina. Jeho předvoj pronikl do města v 10 hodin. Okolo 11 hodiny, kdy byl Trutnov plný Prusů, zaútočil na město 12. prapor polních myslivců společně s dragouny. Přesilou však byli odraženi. Po 11. hodině dorazil na místo podmaršálek Gablenz. Ihned nařídil stažení Mondlovy brigády z trutnovských výšin ke Starému Rokytníku, kde došlo ke spojení se sborovou dělostřeleckou zálohou a brigádou plukovníka Grivičiče ( pěší pluk č. 2 a 23 a prapor polních myslivců č. 16). Pruský generál Bonin v mylném domnění vítězství vydal rozkaz v postupu na Pilníkov. Po dvou nevydařených čelních útocích Grivišovy brigády proti levému pruskému postavení se na potřetí podařilo obchvatem Starého Rokytníku obráti nepřítele k ústupu. Mezitím už na bojiště dorazila brigáda generála Wimpffena (pěší pluk č. 13 a 58), která ihned zaútočila za podpory dělostřelců proti trutnovským výšinám. 2. pruská brigáda stojící v záloze u Kryblice však útok odrazila. Okolo 17. hodiny dorazila k Novému Rokytníku poslední rakouská brigáda X. sboru pod velením generála Knebela (pěší pluk č. 1 a 3 a prapor polních myslivců č. 28). Ta ihned zaútočila proti Janskému vrchu a celou bitvu rozhodla. Okolo 18. hodiny byly jižní výšiny nad Trutnovem obsazeny rakouským X. armádním sborem a dragouni obsadili město. Pruský I. armádní sbor ustoupil až za hranice k Libavě.
Ztráty v bitvě u Trutnova činily na rakouské straně 191 důstojníků, 4 596 mužů a 109 koní. Prusové ztratili 56 důstojníků, 1 282 mužů a 78 koní.

Bitva u Náchoda

19. prosince 2007 v 12:54 | Čičin |  Prusko-rakouská válka
Bitva u Náchoda
Bitva u Náchoda (Vysokova či Václavic) byla svedena 27. června 1866 mezi pruským V. armádním sborem generála pěchoty Karla von Steinmetz (celkem 28 400 mužů), jehož předvoj obsadil v ranních hodinách výšiny na Brance, a rakouským VI. armádním sborem podmaršálka Viléma barona Ramminga (27 150 mužů). Ten postupoval se svými čtyřmi brigádami od Opočna přes Nové Město nad Metují k Šonovu a Provodovu. V 8:45hod rozvinul generálmajor Hertweck své jednotky (pěší pluk č. 41 a 56 společně s praporem polních myslivců č. 25) pod svahy Dobenína a zaútočil z nevýhodného postavení od Šonova na evangelický kostel a na osadu Václavice. Postup byl však zastaven a Rakušané byli nuceni stáhnout se až do Šonova, kam již v tu dobu dorazila brigáda plukovníka Jonáka (pěší pluk č. 20 a 60 a prapor polních myslivců č. 14). Jonák společně s částí Hertweckovy brigády zaútočil severovýchodním směrem na Václavice a lesík nad dnešním nádražím. Zároveň připochodovala na bojiště rakouská brigáda generálmajora Rosenzweiga (pěší pluk č. 4 a 55 a prapor polních myslivců č.17), která z chodu přešla do útoku a podpořila postupující formace. Prusové, překvapeni mohutným náporem, ustoupili v celé šíři fronty až za novoměstskou silnici. V tomto okamžiku dal velitel rakouského VI. sboru rozkaz jízdní brigádě generála Soimse (kyrysncký pluk č. 4 a 6) k útoku na dobenínskou pláň, kde se vzápětí odehrálo krvavé střetnutí s pruskou jízdní brigádou generála Wnucka (dragounský pluk č. 4 a 8 a hulánský pluk č. 1). I přez dvojnásobnou převahu se nepodařilo Prusům rakouské jezdce rozprášit. Prusové byli nuceni ustoupit k Náchodu. Kolem poledne však dorazila na bojiště hlavní část pruského V. sboru a tím byla bitva rozhodnuta. Ani odpolední zoufalý útok dalších dvou praporů pěchoty od 9. a 79. pěšího pluku nezadržel pruský postup, který znamenal ústup rakouských jednotek na čáru Šonov - Provodov. Těžkým ztrátám ustupujících formací bylo zabráněno mohutnou dělostřeleckou palbou čtařiceti rakouských děl, stojících u Domkova a Klen. Severně a severovýchodne od Václavic se však v tuto dobu , okolo 14. hodiny ještě urputně bojovalo.
Rakouský VI. armádní sbor ztratil v bitvě u Náchoda 234 důstojníků, 5 487 mužů a 432 koní. Pruské ztráty byly 62 důstojníků 1 060 mužů a 222 koní.

Bitva u Rubínovic a Rokytníku

19. prosince 2007 v 12:54 | Čičin |  Prusko-rakouská válka
Bitva u Rubínovic a Rokytníku
Po prohrané bitvě u Trutnova vyslal pruský korunní princ Bedřich Vilém, který velel II. pruské armádě, gardový sbor generála Augusta von Württemberg směrem k Úpici. Pruský předvoj narazil u Studence okolo 7:30hod 28. června 1866 na vojska Knebelovy brigády (pěší pluk č. 1 a 3 a prapor polních myslivců č. 28), která na rozkaz podmaršálka Gablenze nastupovala do nových postavení u Hajnice. Brigáda byla napadena za pochodu a nepodařilo sejí zastavit pruský útok ani za vydatné pomoci 2. dragounského pluku a sborové dělostřelecké zálohy, která pálila od Nového Rokytníku. Okolo 11.hodiny poznal velitel rakouského X. armádního sboru podmeršálek Gablenz, že místo jednotek rakouského IV. armádního sboru, se kterým se měl spojit, na něho útočí nepřítel. Vydal ihned rozkaz k ústupt do prostoru u Pilníkova, aby zabránil další katastrofě. Celý sbor se začal přesunovat. Brigádě plukovníka Grivičiče (pěší pluk č. 2 a 23 a prapor polních myslivců č. 16) však nebyl rozkaz doručen a ten nastoupil pochod ke Starému Rokytníku a Rubínovcím. Ve 12 hodin byla brigáda napadena pruským 2. granátnickým plukem, ale útok odrazila. Plukovník Grivičič vydal rozkaz zaútočit proti pruským vojskům stojícím u Úpice. Zde se však dostal do silného obklíčení, ze kterého se podařilo probít a ustoupit k Pilníkovu asi 2000 vojákům. Velké množství vojáků této brigády padlo do zajetí.
Ztráty Rakušanů v této zbytečné bitvě byly 123 důstojníků, 3 696 mužů, 57 koní. Prusové ztratili 17 důstojníků, 583 mužů a 40 koní.

Bitva u České Skalice

19. prosince 2007 v 12:53 | Čičin |  Prusko-rakouská válka
Bitva u České Skalice
Po prohrané bitvě u Náchoda se VI. armádní sbor stáhl 27. června 1866 k České Skalici a obsadil výšiny nad městem mezi nádražím a obcí Zlič. V časných ranních hodinách 28. června byl tento sbor vysrřídán VIII. armádním sborem arcivévody Leopolda. I přez rozkaz vrchního velitele rakouské Severní armády polního zbrojmistra Ludvíka von Benedek, aby se VIII. sbor stáhl z relativně nevýhodného postavení nad řekou Úpou, zaútočil kolem 10. hodiny arcivévoda Leopold, aniž by o tom informoval své brigádní velitele, jedním praporem 75. pěšího pluku proti nastupujícím formacím pruského V. armádního sboru generála pěchoty Karla von Steinmetz. Ani podpora brigády generálmajora Gustava Fragnera (pěší pluk č.15 a 77 a prapor polních myslivců č. 5), který vyslal 5. myslivecký prapor přímo proti bažantnici Dubno a železničnímu náspu vedoucímu z České Skalice na Starkoč, nezabránila katastrofě. Generál Fragner následně vyslal na podporu myslivců 15. a 77. pěší pluk a brigádní dělostřeleckou baterii. Přeztože se brigáda probojovala přez dubenskou bažantnici k železničnímu náspu, byla úplně rozprášena a padl také její velitel. Zbytky rakouských jednotek začaly ustupovat. Arcivévoda Leopold vyslal okolo 12. hodiny do protiútoku brigádu plukovníka Kreysserna (pěší pluk č. 21 a 32 a prapor polních myslivců č. 24). Nejprve postupoval 21. pěší pluk a za ním 32. pěší pluk. V ohybu trati se oba pluky dostaly do křížové palby a byly rozdrceny. Mezi padlými byl velitel brigády plukovník Kreyssern. Ve 14 hodin dorazily na bojiště od Náchoda první síly pruského V. armádního sboru. Arcivévoda Leopold vydal rozkaz k ústup. První odešla brigáda generálmajora Schulze (pěší pluk č.8 a 74 a prapor polních myslivců č. 31), za ní zbytky obou zbývajících brigád. Ústup kryl v prostoru nádraží 31. prapor polních myslivců společně s praporem 36. pěšího pluku a praporem 75. pěšího pluku, vyslanými z Josefovské pevnosti, na výšině Na hradě pak 5. a 24. prapor myslivců. Nádraží padlo okolo 15. hodiny, pouliční boje však pokračovaly. Ústup přes město a přes rozvodněnou Úpu probíhal ve zmatku. Přesto se podařilo všechny brigády zformovat v prostoru Velkého Třebešova a Zaloňova. Záložní IV. armádní sbor postoupil od Dolan ke Sviňišťanům.
Během dvouhodinové bitvy ztratil rakouský VIII. armádni sbor 205 důstojníků, 5 372 mužů a 197 koní. Ztráty Prusů činily 62 důstojníků, 1 300 mužů a 26 koní.

Bitva u Mnichova Hradiště

19. prosince 2007 v 12:51 | Čičin |  Prusko-rakouská válka
Bitva u Mnichova Hradiště
28. června 1866 ustupoval I. armádní sbor generála jízdy Clam-Gallase od Mnichova Hradiště k Jičínu. Okolo 8. hodiny dorazilo velitelství sboru s brigádami generálmajora Poschachera (pěší pluk č. 30 a 34 a prapor polních myslivců č. 29) do Kněžmostu. Generál Clam-Gallas vyslal ihned dvě baterie dělostřelecké zálohy, 29. prapor polních myslivců a 3. prapor pěšího pluku č. 45 na vrch Mužský, aby zpomalily postup nepřítele. V tu dobu již probíhaly tuhé boje u Dolní Krupé a Kláštera, kde pruský VIII. armádní sbor generálmajora Herwartha von Bittenfeld zaútočil proti brigádě plukovníka Leiningena (pěší pluk č. 33 a 38 a prapor polních myslivců č. 32). Okolo 9. hodiny započal ústup Rakušanů na levý břeh řeky Jizery. po 10. hodině byl zapálen most vedoucí k Mnichovu Hradišti a obsazen zámek hraběte Valdštejna 32. praporem polních myslivců. Na svazích k Jizeře zaujali svá postavení vojáci 33. pěšího pluku a baterie sborové dělostřelecké zálohy. Po hodinovém boji, kdy nepřítele od sebe dělila pouze Jizera, vydal plukovník Leiningen rozkaz k opuštění Mnichova Hradiště a k pochodu do Bosně, kde již stála brigáda plukovníka Abeleho (pěší pluk č. 35 a 72. a prapor polních myslivců č. 22). K pronásledování ustupujících rakouských vojsk nedošlo z důvodu poškození mostu přez Jizeru. Okolo 11. hodiny vyslal pruský generál Fransecky, velící 7. divizi, 4 prapory 27. a 66. pluku proti postavením na vrchu Mužský. Rakouský 29. prapor polních myslivců včetně obou dělostřeleckých baterií a praporu 45. pěšího pluku byl donucen k ústupu. Prapor pěchoty padl téměř celý do zajetí.
Ztráty na rakouské straně v bitvě u Mnichova Hradiště byly 20 důstojníků, 1 634 mužů a 29 koní. Prusové ztratili 8 důstojníků a 341 mužů.

Bitva u Jičína

19. prosince 2007 v 12:50 | Čičin |  Prusko-rakouská válka
Bitva u Jičína
Rakouský I. armádní sbor vedený generálem jízdy Clam-Gallasem společně s královským saským armádním sborem (korunní princ Albert) a 1. lehkou jezdeckou divizí generálmajora Edelsheima ustupoval od ranních hodin 29. června 1866 od Sobotky a Libáně k Jičínu. U hradu Kost došlo ke střetu s pruskými oddíly. Oba spojenecké sbory započaly u Jičína budovat obranné postavení, aniž by věděly o rozkazu vrchního velení soustředit všechny rakouské armádní sbory v prostoru Hořice, Miletín a Josefov. I. pruská armáda zahájila útok na Jičín v odpoledních hodinách, a to v celé síle 3 armádních sborů. V 16 hodin zaútočila 5. pruská diviza po trutnovské silnici proti postavením 1. lehké jezdecké divize u Dílců. Po odražení Prusů zaujala toto obranné postavení saská brigáda plukovníka Boxberga za účasti korunního prince Alberta. Saská brigáda plukovníka Hausena zaujal pozice u Kbelnice. V tu dobu, okolo 17. hodiny zaútočil předvoj 3. pruské divize postupující od Sobotky na postavení brigády plukovníka Abela (pěší pluk č. 35 a 72 a prapor polních myslivců č. 22) od III. armádního sboru. Prusové obešli rakouská postavení zprava a u Ohavče zaútočili na brigádu generálmajora Ringesheima (pěší pluk č. 42 a 73 a prapor polních myslivců č. 26). Okolo 18. hodiny nastal frontální útok pruského II. armádního sboru. Do těžkých bojů se dostaly všechny zbývající rakouské brigády : generálmajora Pireta u Železnice, generálmajora Poschachera v Podůlší a na Bradech i plukovníka Leiningeda jižně od Podůlší. V 19 hodin obdržel korunní princ Albert opožděný rozkaz k okamžitému ústupu. Nastal chaotický ústup rakousko-saské armády přes Jičín k Miletínu a Hořicím. Ve zmatku se do města dostaly pruské jednotky, avšak duchapřítomnost saského velitele brigády plukovníka Hausena zabránila ještě větší katastrofě. Prusové byli z města vytlačeni a Sasové kryli ústup, který pokračoval následujícího dne až do prostoru Hradce Králové a Josefova.
V bitvě u Jičína ztratil rakouský I. a saský armádní sbor celkem 210 důstojníků, 5 280 mužů a 222 koní. Prusové měli ztráty 71 důstojníků, 1 485 mužů a 56 koní.